Šintó je často popisováno jako „původní“ náboženství dnešních japonských ostrovů, zde je ale třeba si říci, že do příchodu buddhismu v 6.st. neměl ani jméno a nebylo na něj nikdy nahlíženo jako na náboženství, jak tento pojem vnímáme my, ale jako na způsob života, který se filosoficky nezkoumá, ale žije. Západní definici náboženství např. John Nelson vidí jako obstruktivní, protože “šintoismus se neprojevuje tak, jak je to u náboženství obvyklé”.

          Joseph Mason (1879-1941), americký novinář, Upozorňoval své čtenáře, že ačkoli mnozí Japonci nejsou schopni člověku ze západu uspokojivě vyložit podstatu šintó, neznamená to, že by toto postrádalo jakoukoli myšlenku či hloubku. Mason nahlížel na šintó jako na něco, co dokáže ovlivnit náboženství a nasměrovat jej na spojení člověka a okolního světa. Šintó je podle něj univerzální forma spirituality a křesťanství z propojení těchto dvou náboženských směrů v Japonsku jen profitovalo.

          Stuart D.B. Picken, skotský presbyteriánský pastor, teolog a profesor na International Christian University v Tokiu vyzdvihuje šintó z filosofického směru na formu náboženství, ale rozdílnou, jmenovitě systém vyznání s hlubokým významem, ale bez zatěžujícího balíku doktrín, mající “základní a nejpřímější přístup k náboženství který je, nebo byl”.Jeho kniha Shinto Meditations for Revering the Earth (2002) vynáší šintó z říše svatyň a vkládá ho do rukou těch, kteří ctí zem, ale nepodařilo se jim najít cestu, jak s ní dojít k dorozumění.

          Thomas P. Kasulis (ve své knize Shinto:The Way Home,2004) šintó považuje za pocit, či za cítění, ne za statickou kvalitu jsoucna. Cítění šintó definuje jako „bytostný pocit úcty a pokory k dílu přírody i člověka, nebo jako pocit spojení.“

          Podle Johna Brockelmana množství lidí, kteří přijde do svatyně a zúčastní se říká, že jim je šintó blízké díky jejich zájmu o přírodu a o životní prostředí. Šintó je často bráno jako enviromentalistické vyjádření, nebo jako rozšíření osobních hodnot a zájmů. Pro západního člověka je pak cestou zpět k přírodě, i vpřed k enviromentalismu.

                

           konverze k šintó?

          Na šintó nelze pohlížet jako na náboženství, ke kterému by bylo možno konvertovat. Slovo „konverze“ je v tomto kontextu velice obtížné užít. Vyjma toho křesťanského nemá v Japonsku jiný význam. Japonci praktikují šintó zcela svobodně spolu s buddhismem i dalšími duchovními proudy. Nadto zde není žádná iniciace, žádné neměnné krédo, ani přesná hranice kdo může a kdo nesmí praktikovat a považovat se za šintoistu. Na otázku, zda je možné konvertovat k šintó, návštěvníci Tsubaki Grand Shrine of America většinou odpovídali podobně, jako v následujících dvou příkladech:

  • Ne, protože si nemyslím, že by bylo šintó nějak výlučné… je to prostě určitý přístup ke světu.
  • Neřekl bych, že šintoista je něco, čím se člověk stane. Myslím, že je to spíš něco, co si uvědomíte.

Keseya E. Noda ve svých Field Notes – Interview Transcripts:

           Lidé, kteří chtějí přijít do svatyně, kteří chtějí studovat, mohou kdykoli přijít. Nemáme žádné členství… Dokonce v Japonsku nemáme ani pojem „šintoista“. Když už užijeme tento výraz, hovoříme o šintoistickém duchovním nebo učenci. Běžný člověk prostě přijde do svatyně… Spolu s rev. Jamamotem věříme, že šintó je skutečně pro každého…

           Takže co je to tedy šintó?

          Vraťme se na úplný počátek, pár tisíc let před Kristem. Na japonských ostrovech se píše éra Džómon a místní obyvatelé vyznávají amorfní mix uctívání přírody a rodových předků, kultu plodnosti a šamanismu, a vnímají živoucí sílu všude okolo sebe (později nazývanou musubi). Živoucí síla kami je harmonizující a tvořivá. Kami jsou posvátné entity, projev této energie (často nesprávně překládáno jako bůh/bohové) dlící v hvězdných tělesech, kamenech, rostlinách, zvířatech, vodopádech, ale i různých činnostech a lidmi – neboť člověk je nedílnou součástí přírody – vyrobených věcech. Lidé se považují za děti kami, i lidský život je tedy posvátný a jedinečný.

          Tato víra se později mísí s vlivy z Koreje, Číny a dalších zemí, a tím se začíná utvářet to, co dnes známe pod sjednocujícím názvem šintoismus. Neexistuje zde žádná základní doktrína, žádně svaté a pravdivé texty, jen lidová praxe uctívání kami, a výklad šintoismu není tudíž jednotný.Podstatný vliv na dnešní podobu šintó měl taoismus a konfucianismus, a zejména později buddhismus, jehož nástup dal potřebu pojmenovat původní směs tradic a rituálů, a rozlišit ji tak od nového duchovního směru (někdy v polovině 7. století). Šintoismus na Buddhu pohlížel jako na další z tisíců kami, buddhismus na kami zase jako na manifestaci různých Buddhů a bódhisattvů, jež zcela nedosáhli buddhovské podstaty a dlí tak v tomto světě.

          V 8. století, v období Nara, dochází k propojení původních tradic a buddhismu, buddhističtí kněží slouží v šintoistických svatyních, přepisují se sútry a pro kami se staví stúpy. Několikrát šintoismus posloužil vládnoucí vrstvě k upevňování moci, kdy opět dochází ke snaze jej účelově definovat.
Slovo šintó vzniklo zřejmě během japonského středověku jako nové čtení staršího slova jindó (psáno stejnými znaky), což byl buddhistický termín pro “říši (ne-buddhistických entit).” Toto buddhistické slovo lze nalézt v Nihon šoki, a dokonce i v čínských pramenech jako je Gaosengzhuan. Později se vyvinul do více sofistikovaného konceptu s významem „Cesta Kami“.

Jedna odpověď to “Šintó a jeho historie”


  1. Dead calm in black and white subject matter, recognition for selective information. “The earth was ended on all sides accordingly we would not spot very further along the road.” by Karen Blixen.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s