Šintoismus lze v současnosti rozdělit do čtyř základních skupin:

          Koshitsu shinto (císařské šintó) – šintoismus praktikovaný císařem a jeho rodinou, s pevně danými a neměnnými rituály vyhrazenými výhradně pro císařskou rodinu. Je to pozůstatek z dob, kdy byl císař oficiálně považován za kami a určité rituály se konaly k zajištění prosperity národa.


          Jinja shinto (šintó svatyň) – nejrozšířenější forma s nejdelší historií, do konce 2. světové války úzce spjato se State shinto (státní šintó, válečná „nacionalistická“ forma). Jinja shinto se zaměřuje na stavění a obnovu svatyní, každá má svou vlastní historii a je zasvěcena specifickým kami, obvykle jednomu až třem. Tradice jednotlivých území, kde jsou svatyně vystavěny, jsou trochu odlišná. To je také jedním z důvodů, proč šintó nemá žádnou ústřední doktrínu ani svatý spis pro žádnou formu tohoto vyznání.
Jinja Honcho (Asociace šintoistických svatyní) sdružuje na 80.000 svatyní po celém Japonsku. (podle statistik z roku 1976 patřilo pod Jinja Honcho 79.083 svatyní, ale pouze 18.235 kněží. Z toho 11,054 mužů a 185 žen jako hlavních kněží.)

          Tři hlavní zásady Jinja shinto jsou:

  • Být vděčný kami a předkům za jejich požehnání a ochranu, svědomité a pečlivé provádění rituálů (jejich základní forma je přesně stanovena), a upřímný přístup.

  • Pomáhat ostatním dobrými skutky bez touhy po osobním prospěchu či ohodnocení a zlepšovat životní prostředí k ideálu, jak jej nám zanechali kami.

  • Spolupracovat s ostatními ve službě státu (vůle císaře) a modlit se za národ, aby všichni mohli žít v míru a prosperovat (modlitba se v šintoismu stává důležitým pojmem až po přijetí buddhismu a jejich propojení).


          Kyoha shinto nebo také Shuha shinto (šintó sekt) – čítá 13 forem, vzniklých od počátku 19. století. Některé např. usilovaly o ryzost a hledaly kořeny šintoismu neovlivněné myšlenkami zvenčí, jiné se zaměřují na určité konkrétní dva, nebo tři kami s upozaděním nebo vyloučením jiných (některé hraničí s monoteismem), další se zaměřují na esoterické praktiky a pod. Slovo sekta zde má jiný význam, než jak ho vnímáme v Čechách. Zde se jedná jen o další větev, či formu šintoismu. Stoupenci kyoha shinto (je jich zhruba 10 milionů) obvykle navštěvují nějakou svatyni, spadající pod Jinja shinto, resp. Jinja Honcho.


          Minzoku shinto (lidové šintó) – jedná se o formu rozšířenou hlavně na venkově, nemá žádnou větší organizaci. Nejčastěji je pojímáno jako skupina lokálních rituálů a ceremonií obyčejných lidí uctívající místní kami. Díky zaměření na domácnost a zemědělství se většina praxe odehrává doma, nebo u malých svatyň u cest. Viditelné prvky jsou např. obrázky a sošky u cest. Minzoku šintó nemá žádné vlastní kněžstvo, na vsi nebo v kraji se obvykle vybere laik (Toya), který tyto místní obřady vykonává. Je to jeden člověk z místní komunity, většinou mladý chlapec, který praktikuje jeden rok, kdy se titul Toya rotačním systémem posune na někoho jiného. Minzoku nelze zcela oddělit od Jinja shinto, ačkoli právě to nařídil 40. císař Temmu (673-686), aby umožnil vládě stanovit oficiální časy a data festivalů a rituálů, a dal tak vzniknout státní víře té doby.


          Zde by bylo dobré se zmínit i o Ko-shinto, neboli o Starém šintoismu. Tento termín dnes označuje původní šintoistickou tradici lidí z období Jómon, dodnes praktikovanou některými rodinami a komunitami Ainu, stejně jako v některých oblastech Rjůkjů.

          Ko-Shinto má s šintoismem mnoho společného, resp. je jeho základem a stejně jako šintó nemá jednotný systém víry, rituálů a tradice, ale různé interpretace základní myšlenky. Ko-Shinto “věří”, že projevy přírody a věci jako jsou stromy, hory, řeky, kameny a zvířata sami jsou duchovními bytostmi, nebo jsou jimi obývány, resp. duchovní energií, silou. Šintó tento pohled přejalo společně s kombinací různých vlivů buddhismu. Ko-shinto např. nemá žádná zpodobnění kami, neboť tito jsou nehmotní, zatímco šintoismus díky vlivu buddhismu některá figurální ztvárnění kami zná. Také některé šintoistické postupy, jako např. Yamabushi (Shugendo) jsou velice podobná určitým Ko-Shinto rituálům.

          V Ko-Shinto má všechno svou duši, příroda sama ji má také. Respektován je duch vesmíru a příroda je uctívána ve všech svých formách. Člověk by měl také uctívat svůj vlastní život jako jeden z projevů přírody. Jeden ze základních principů života v Ko-shinto je žít v harmonii s přírodou a všemi jejími tvory a projevy, včetně duchovních bytostí jež nemohou být spatřeny, obývajících kameny, stromy, hory, řeky apod. Tento pohled šintoismus převzal a později rozvedl do různých forem.

          Svatyně Ko-Shinto jsou jednoduché kameny, kamenné kruhy, nebo malá dřevěná stavení a oltáře k uctění Kamui (kami v šintoismu) zemřelých předků. Kamui přírody jsou uctíváni přímo v místě, kde se nacházejí, v lesích, řekách, horách..

          Rituál je zejména osobní a občas i komunitní činnost, obvykle v otevřených prostorách, pod širým nebem. Kryté a uzavřené svatyně jsou vyhrazeny zejména k přenášení tradic, nebo k praktikám více uzavřenějším, jako je očista, některé druhy meditací, obětování a někdy tělesná cvičení.
          Hrnčířství pro čistě rituální potřeby je běžnou praxí a možností sebevyjádření.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s